Vše začalo jedním významným dnem. K tomuto dni se upíralo mnoho dávných předpovědí a celý svět byl v očekávání výjimečných událostí. V tento den mělo dojít ke kvalitativně zásadní proměně světa. Někteří dokonce očekávali jeho konec. Každý konec však znamená také nový začátek.

Ano. Jde o den zimního slunovratu 21. 12. 2012. Den, kdy se v jihočeském Táboře fence Anemě narodilo 11 štěňátek a mezi nimi naše Jůla.

Správně se tedy jmenuje Bela ze Včelí zahrady, ale vzhledem k tomu, že v rodině nemáme žádného Sebastiána, rozhodli jsme se, že jí pojmenujeme Julie a protože neznáme ani žádného Romea, říkáme jí prostě Jůla.

Když jsme viděli, jakou kvalitativně zásadní proměnou prošla domácnost chovatelů těch jedenácti puntíkatých neviňátek, bylo nám jasné, že něco podobného si prostě nemůžeme nechat ujít a až se nám ten diblík s tečkou na zadečku promění v krásnou slečnu, budeme jí hledat ženicha.

Netušili jsme, že to bude poměrně složité. Celá anabáze byla poměrně dobře vystihnutá nezapomenutelnou větou pana rozhodčího na výstavě málopočetných plemen, kdy tento pán v obleku s kravatou pravil: "Taká pekná fena a tak jej to kazitě!"

Tak co, no, na rozdíl od jiných majitelů, kteří se svým pejskům opravdu obětují ( řečeno slovy jedné zkušené vystavovatelky: " Podivejte, když to psa baví, tak my mu to rádi dopřejeme..." ) jsme se rozhodli naší Jůle tuto radost odepřít a přestože své nadšení z předvádění výstavního postoje vyjadřovala leháním na záda s výrazem "drbejte mne", příště jsme ji radši vzali do lesa.

Zprvu se to zdálo býti pro nás nezvládnutelné, nakonec jsme to dokázali, všechny nástrahy překonali, švarného ženicha Flíčka z Kraje krkavce našli a Jůla očekává svá první štěňátka.

​